Vyhnání Gerty Schnirch
Česká televize přinesla adaptaci knihy Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch (link v komentáři). Nestává se často, aby kniha i film nesly podobnou energii, v tomto případě se to ale podle mého cítění docela podařilo. Ten příběh, jakkoliv je tragický, skrývá zároveň transformační potenciál. Pokud si podobné jako lidstvo nechceme v nových kulisách zase zopakovat, stojí za to pátrat, co potřebuje být pochopeno a uchopeno jinak. Jde zejména o zkoumání uplatňovaného principu kolektivní viny a reaktivní pomsty a o iluzi, že zlo lze odčinit zlem. Aby podobné příběhy nevedly jen k moralizování nebo novému hněvu a mohly posloužit vědomější budoucnosti.
Ad Kolektivní vina: Stávající paradigma zobecňuje („Němci“, „Češi“, „oni“, „my“). Zbavuje jednotlivce odpovědnosti, což usnadňuje kolektivní krutost. Nové paradigma posílá pozornost ke konkrétnímu člověku a k jeho osobní volbě. Připusťme, že krutost i milosrdenství mají vždy konkrétní tvář a jméno – bez ohledu na národnost, pohlaví, náboženskou či politickou příslušnost, ba i vzdělání či sociální situaci.
Trauma: Základní pravidlo nezhojeného zranění zní - zranění lidé zraňují další lidi. Po extrémních zážitcích se lidské nevědomí pod obrovskou zátěží divoce vypořádává s prožitou hrůzou, ponížením i vlastním selháním. Vybít se v ďábelském tanci afektu na někom, kdo se ocitne v pozici poraženého a bezmocného, je nesmírně snadné. Vzestup vědomí začíná v momentě, kdy si člověk dokáže položit otázku: „Kde ve svém životě mám tendenci vracet úder a trestat či trýznit druhé pod vlivem svých vlastních nezhojených traumat?“ Historické drama slábne, když ho přeneseme do osobní odpovědnosti přítomného okamžiku.
Prostor pro truchlení: Staré paradigma vyžaduje buď triumf, nebo pomstu. Bolest ale nepotřebuje viníka. Potřebuje být uznána a odtruchlena. Když dovolíme Gertě Schnirch (a tisícům dalších) být prostě člověkem, který prošel nezměrným utrpením, aniž bychom hned zkoumali, „kdo si začal“ a „čí trápení bylo větší“, otevírá se konečně prostor pro empatii. Vědomí neroste z počítání křivd, ale ze schopnosti unést tíhu lidské tragédie s emoční spoluúčastí bez souzení.
Transgenerační přenos: Násilí války neskončilo odsunem Němců. Otisklo se do vysídleného pohraničí, do zničených vztahů i do krajiny, do mentality odcizení, která v postižených místech mnohde dodnes trvá. Práce s příběhem Gerty před nás staví zásadní otázky: Co z této minulosti v sobě stále ještě nevědomě neseme? Zaměříme pozornost a sílu na hojení rozbitosti, nebo bolest podle zákonitostí mezigeneračního přenosu pošleme dál?
Zkoumejme, jak devastujícím způsobem působí lidské nevědomí, když naplněno traumatem a strachem propadne davové psychóze. A už směřujeme k individuaci. K potřebě hledat odpověď na otázku, "kdo vlastně jsem?" a k tiché výzvě, abychom se už neschovávali za dav. Abychom neodsuzovali, nýbrž rozlišovali.
Zkoumat příběhy podobné tomu Gertinu může přinést usmíření, pokud opustíme logiku černobílého vidění a soustředíme se na vlastní odpovědnost za svoji stopu ve světě. Minulost nezměníme, ale o budoucnosti spolurozhodujeme. Hodláme dál udržovat při životě starý svět plný násilí, nebo najdeme odvahu k větší citlivosti? Každý z nás v sobě nese potenciál pro obojí – pro stádní krutost i pro nepodmíněnou lidskost a milosrdenství. Změna přichází s prostým rozhodnutím: Už nechci sytit to, co jde proti životu. A hledám svůj způsob, jak to naplnit ve svých činech.
P.S. Pocházím ze Sudet. Z matčiny strany byla moje babička Češka s německými školami a dědeček Němec se školami českými. Prarodiče z otcovy strany přišly do Sudet z Vysočiny, aby osídlovali pohraničí...Traumata i posttraumatický růst naší rodiny pocházející z této situace jsem začala více chápat až od 90. let, protože taky u nás se o tomhle tématu předtím víceméně mlčelo...
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/kategorie/3947-filmy/