Blog - Eva Labusová

Když v běžných zdejších zdravotnických zařízeních přijde řeč na umírání a smrt – a to i na odděleních, kde je konec života už opravdu blízko – není možno si nevšimnout, jak si s tímto nejspíš největším tématem Bytí většina odborného personálu neví rady z psychologického a spirituálního hlediska. Nemocnice mají svou rutinu, jíž odbaví zemřelé tělo, a vcelku běžně se stává, že rodina ostatky svého mrtvého vidí až v márnici nebo v pohřební službě. Také při úmrtích doma bývá běžné zařídit bezprostředně po úmrtí rychlý odvoz nebožtíka pryč, bez rituálu rozloučení. Zároveň vnímáme, kolik lidí pak trpí protrahovanými procesy náročného truchlení a silně omezenou schopností přijmout pomíjivost a konečnost života jako základní pravdu o něm. Východní spirituální tradice nám mohou být velkou inspirací. Umírání a smrt představují jako kontinuální proces. Připomínají, že život nekončí ani posledním vydechnutím, ani posledním úderem srdce, ani zástavou mozkové činnosti. Takovou smrtí končí život fyzi...

My Zápaďáci máme jednu velkou slabinu. Až příliš vzýváme rozum a svou mysl neustále krmíme pocitem jeho nadměrné důležitosti. Na všechno potřebujeme mít názor a ovzduší pěchujeme protichůdnými postoji až k nesnesitelnosti. Přičemž si je každý jistý, že právě jeho pohled je ten jediný “správný“. Černobílý svět v hlavách lidí pak mimořádně snadno směřuje ke konfliktům, odporu a nenávisti. Občas i na Západě někdo po příkladu Sokratově připomene, že moudrý člověk ví, že nic neví… Na Východě je „nevím“ častěji vnímáno jako silná stránka. Vždyť pocit, že nevím, mne vede k tomu, že si začínám klást nové otázky. A jsem-li v tom poctivá, z vnějšího světa mne to záhy zavede do toho vnitřního, kde - jak tuší každý, kdo sem už zavítal - rozum zdaleka není jediným rádcem. David Michie, buddhistický učitel a spisovatel (ano, mimo jiné autor příběhů o Dalajlámově kočce) se na svém blogu nedávno zamýšlel právě nad přínosy nevědění. Nabídl sedmero střípků moudrosti, která přichází, když se přidržujeme...

1. Sejaku: Vědomě pečujeme o stav svého ukotvení a vnitřního klidu navzdory všemu, co se děje kolem nás. 2. Ikigai: Jsme u toho, co právě děláme, na co se právě soustředíme. Nedovolujeme mysli plýtvat energií na zbytečnosti nebo ubližující obsahy. 3. Wabi sabi: Krása spočívá v nedokonalosti. Protože dokonalost je past. Kde je dokonalost, tam není třeba lásky. 4. Sado: Čajový obřad jako meditace. Stejně tak jakákoliv jiná aktivita se nám může stát praxí všímavosti a bytí v teď. 5. Shinrin yoku: Léčba propojením s přírodou, ať je to les, zahrada, park nebo jen pohled na řeku či oblohu... 6. Mono no aware: Přijímáme, že vše pomíjí. Každá radost i každá bolest mají svůj poločas rozpadu. 7. Oubaitori: Nesrovnáváme se s ostatními. Také stromy kvetou a plodí ve svém vlastním ročním období a jedinečným způsobem. Jsem, kým jsem. Nikým jiným. 8. Gaman strength: Síla trpělivosti. Mnohé situace nelze změnit. Lze je jen přijmout. A lze ovlivňovat naši reakci na ně. A bylo by toho ještě víc... Zdr...

Dnes tu mám jedno mimořádné téma. Nic menšího, než zlomené srdce. Už jste někdy někomu zlomili srdce? Nebo ho někdo zlomil vám? Idiom srozumitelný ve všech jazycích Zlomit srdce znamená oznámit někomu, kdo vás miluje, že vy jste ho naopak milovat přestali a že ho opouštíte. Případně jste schopni ve vztahu pokračovat v jiné, méně intenzivní podobě. Tím způsobíte, že dotyčný člověk bude v důsledku vašeho rozhodnutí prožívat silné zklamání a hluboký zármutek. Pro opouštěné tohle bývá jedna z nejbolestivějších výzev, jakou život může přinést. Avšak také pro opouštějící, mají-li v sobě špetku fair play a empatie, rozhodnutí odejít nebývá snadné. Nejčastěji se taková situace pochopitelně vztahuje k párovým soužitím v podobě nevěr a rozchodů. V současnosti, kdy se kvalita vztahů pro mnohé stává ústředním tématem, lze ovšem zlomená srdce potkat i jinde: V rodinách, kde se nově přestávají stýkat nejbližší příbuzní včetně rodičů a dospělých dětí nebo sourozenců. V přátelstvích, a to i tě...

  "Jak pečeť na srdce si mě vtiskni, jak pečeť, co nosíš na paži. Láska je silná jako smrt, vášeň neúprosná jako hrob. Její plameny šlehají žárem nejprudším." (Píseň písní 8,6) Když jsem na začátku letošního roku od šéfredaktorky Rodinného života přijímala téma pro třetí letošní číslo Rodinného života, ještě jsem netušila, jak hluboce osobním se „čas loučení“ pro mne v průběhu příštích měsíců stane. Začátkem letošního června mi v důsledku březnového fatálního zranění (přerušení míchy po pádu z vysokého stromu při výkonu arboristické práce) zemřel manžel. Ve věku pouhých padesáti osmi let. Ne, že bych se s konečností života před tím nesetkala. Zemřelo mi několik příbuzných i přátel. Také v rámci své poradenské praxe doprovázím rodiny, jimž někdo právě odchází nebo se vyrovnávají se smrtí někoho blízkého. Vloni jsem shodou okolností absolvovala několikadenní kurz pro doprovázení umírajících a přečetla o smrti spoustu knih. A věřte nebo ne, poslední dva filmy, které jsme s mým m...

David Labus (5.1.1967 Liberec - 3.6.2025 Český Brod) 13.6.2025 (zaznělo na pohřbu): David se narodil 5. ledna 1967 v Liberci. Rané dětství strávil v Jablonci nad Nisou v kruhu milující rodiny z matčiny strany. Otec Davida odmítl a zapřel ještě předtím, než se narodil. Štěstí David neměl ani s otčímem, s nímž se matka pro jeho násilné chování musela rozvést. Právě odtud asi pocházela Davidova opatrnost na lidi, strohost v projevování emocí v neprobádaných prostředích, a suchý, občas dosti břitký humor, stejně jako celoživotní tendence být tak trochu ve střehu. Gymnázium David absolvoval v Trutnově, kde se naučil hrát na klavír a na varhany a poprvé se tu také potkal s Bohem. Po maturitě se rozhodl pro studium japanologie na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy. Po něm absolvoval roční pobyt v Zemi vycházejícího slunce, který mu umožnil laskavý mecenáš, otec japonského přítele, pan Toshihiko Yatabe. Následně David začal na své alma mater učit japonským dějinám a jazyku nové generac...

  Děkuji autorům za tuto důležitou knihu! Jedinečným způsobem v kontextu hlubinné analytické psychologie vysvětluje, že není náboženství jako náboženství a že duchovnost pod vlivem psychopatologie skrývá velká rizika. Proč některé formy náboženství své přívržence uvrhávají do provozní slepoty a drží je v otroctví fundamentalismu, fanatismu a konspirací, zatímco jiné dokáží ve svých následovnících otvírat novou kvalitu jich samých a přinášet růst a zralost? Šance je tam, kde se potřeba transcendence přirozeně propojí s individuačním procesem a nevědomé niterné dění je reflektováno a poznáváno vědomím zúčastněných. Vlado Šolc a George J. Didier píší s erudicí praktikujících jungiánských psychoterapeutů, za níž ovšem stojí i jejich silné osobní příběhy. Přesvědčivě zprostředkovávají hodnotu lidského úsilí pochopit vlastní osud, k čemuž významně napomáhá neupírat zrak jen do vnějšího smysly poznatelného světa, ale dívat se také směrem opačným, dovnitř. Ja...