Blog - Eva Labusová

Blíží se ke konci další rok, v jehož průběhu se mnohých dotkly všudypřítomné změny související s proměnami bytí jako takového. Doba razantně přenastavuje poměry na hřišti života a mnohem zjevněji, chce-li to kdo vnímat, naděluje podle naší (ne)ochoty vidět a slyšet také vnitřním zrakem a sluchem. K nejčastějším otázkám letos patřilo: „Jak mám poznat hranici mezi povinnostmi vůči druhým a vůči sobě? Co je to (sebe)láska?“ Naše vztahy jsou prověřovány. Některé vazby, mnohdy i pokrevně či příbuzensky nejbližší či přátelsky letité, se rozpadají. Jiné naopak přijímají onu tříbící výzvu a procházejí transformací, akceptujíce masivní bolest, která tenhle proces obvykle doprovází. Archetyp ptáka Fénixe je silně aktivován a klíčovou zůstává připravenost k hledání v dosud skrytých v hlubinách individuálního i kolektivního nevědomí. Tahle potřeba nás volá na úrovni osobní, párové, rodinné, komunitní, celospolečenské i mezinárodní a mnohde je silně poháněná neviditelnými spodními proudy, takže př...

Jako mnohé v letošním roce, také zimní Slunovrat se nese v kvalitě nezvyklé intenzity. S respektem a vděčností pozoruji, kolik lidí (někdy i poprvé) zažívá hluboký / hlubinný ponor do sebe samých, pukání osobních trýznivých krunýřů a uvědomovaný přechod ze tmy do světla. Není to samozřejmý proces. Jakkoliv potřebuje naši ochotu a spolupráci, zároveň se neobejde bez úplného našeho odevzdání se: ...A pak přijde ta chvíle, kdy zapomenete na všechna „léčení“ a přestanete usilovat. Přerušíte snahu cítit se lépe, překonávat dávná zranění, být kdekoliv jinde než tam, kde zrovna jste. Přijmete vše takové, jaké to je. A dáte si to nejposvátnější povolení ze všech: Rozbít se. Rozpadnout. Opřít se do místa naprosté pokory a bezmoci v sobě. Volat k nebesům: „To nedokážu! Pomoc!” Přiznat porážku ve ztrátě života, jaký jste si představovali. Spočinete na zemi, osamělí, zničení, prázdní. Nejspíš se vám bude chtít až umřít. A tam, na nejtmavších místech, v temnotě vašeho osobního podsvětí, pozvolna ko...

Dnešní zamyšlení bych ráda věnovala těm, kteří se nedávno rozvedli nebo se právě rozvádějí. Vánoční čas nabaluje k téhle už tak těžké situaci další emoční zátěž a rodiny, které po letech poprvé nezasednou ke štědrovečerní večeři v kompletním složení z důvodu svého rozpadu prožívají náročné chvíle. Vzpomínám si, že už jako dítě jsem slýchala větu: „Dobře se oběsit vylučuje možnost špatně se oženit.“ V té době jsem netušila, že jde o repliku z komedie od Shakespeara. Dospělí to občas vyslovili, když drbali o nevydařených párových vztazích, a mně se v mém nízkém věku tahle věta zdála taková tajemná až strašidelná. Obávám se, že dnes už jí rozumím víc, a sama ji tu a tam používám. Naposledy při přednášce na nedávném kurzu předmanželské přípravy, kde se stala podnětem pro rozpravu na téma sebepoznání a poznání toho druhého vyvoleného. Jsou svatby, u kterých máte ze snoubenců hřejivý pocit. Cítíte jejich vzájemnou lásku a prostě jim ze srdce držíte palce a jejich vztahu důvěřujete. A pak jso...

Důležitou, ne-li nejdůležitější pasáží v tématu současných mezilidských a zvláště párových a mezigeneračních vztahů je emoční zralost. Co to je? Je to mezi jiným schopnost prožívat a reflektovat emoce včetně těch nejnáročnějších (hněv, strach, úzkost…) a odvaha otvírat se citové blízkosti s druhými i se sebou samými i přesto, že k dosažení takové blízkosti patří potřeba nořit se do velmi bolestných situací včetně vzájemného sdílení a naslouchání a prostě před tímhle náporem nezdrhnout. Dokud žijeme v nevědomých obranách a reagujeme tak, abychom se bolestnému a nepohodlnému z emočního světa vyhnuli, dokud se rozčilujeme, popíráme nebo zlehčujeme a nejsme schopni přiblížit se, natož vstoupit, do skutečné emoční reality své i druhých, do té doby zůstáváme pro sebe i pro druhé nedostupní, nevyzpytatelní, ba nebezpeční. Jinými slovy jsme nespolehliví a pro potřebu blízkého vědomého vztahu více či méně nepoužitelní. Zaplaveni vlastní agendou, ať už na nevědomé nebo částečně vědomé úrovni, pa...

Všichni známe takové ženy. Nedají si pokoj, dokud vše v jejich bytě či domě není uklizené a v pořádku. Až pak se eventuálně začnou věnovat také nějaké skutečně svojí záležitosti. Jenže to je právě na práci v domácnosti to zvláštní. Nikdy nekončí! Nikdy není hotovo! Takže pokud tuhle odpovědnost hodíte jen na ženu, našli jste perfektní způsob, jak ji zastavit. I to patří k patriarchálnímu dědictví: Na sebe, máš, ženo, čas, až když se postaráš o všechno a o všechny ostatní. Ženy, které v této věci podlehnou přehnané odpovědnosti nebo tu najdou hlavní zdroj své sebeúcty, riskují, že budou okradeny o všechny jiné své tvůrčí talenty, počiny a nadšení. Aby se to nestalo, nezbývá, než se postavit za sebe samu, dupnout si a v dělbě péče o domácnost hledat rovnováhu s těmi, kteří domácnost s ženou obývají. Umění nebo jiné tvůrčí dílo, tvořené pouze v okamžicích ukradené samoty, nemá šanci, aby se plně rozvinulo. (Inspirace: Clarissa Pinkola Estés, autorka knihy Ženy, které běhaly s vlky) Domácn...

Nacházet tu tenkou hranici mezi sebeláskou a láskou k druhým. Rozlišovat sobectví od schopnosti říkat ne tam, kde se nepatřičně a obvykle v závislostních vztahových zapleteních vměšujeme do záležitostí jiných lidí, nezřídka proto, abychom se vyhnuli řešení svých vlastních výzev. I to je novinka současnosti. Učit se ustát setrvačné nátlaky osobní i skupinové a s odvahou v tichu vstoupit do svého nitra. Svobodně, bez pocitu viny. Nastane-li pokoj uvnitř, bývá ho více i vně. https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=pfbid01DJbYhSTqnwg6KW5u7u4eQYijiV69QbZU3DC8dxUvW9KPe4qPyWguPxJKYwwqJCsl&id=100083361293426 Foto: Pixabayfree

  Moje občasné cesty do Skotska mi přinášejí nejen radost ze setkání s blízkými a s nádhernou (přezdívám jí „pogačnikovsky obdařenou“) přírodou, ale taky poznávání nových slov a slovních spojení v angličtině. Posledně jsem mimo jiné narazila na výraz sunk-cost fallacy, což by se snad dalo přeložit jako (sebe)klam chybně investovaných nákladů. O co jde? Všichni se občas ocitáme v situacích, o nichž v hloubi sebe víme, že nám nesvědčí. Může jít o bossing na pracovišti, o už nevyhovující bydlení, o ubližující mezilidský vztah, ale třeba taky o setrvačné kupování nevhodných potravin nebo o předplácení média, které jsme kdysi měli rádi, avšak původní inspirace vyprchala a bylo by fajn se rozhlédnout jinde… Schopnost rozloučit se s něčím, co už dospělo ke svému konci, a opustit, co mnohdy zastavuje náš další vývoj, bývá těžké, jakkoliv racionálně můžeme dávno vědět, že každá další energie sem vložená bude „vyhozená oknem“ a jen prodlouží agónii nezvratného konce, nebo průšvihu, který se ...