Blog - Eva Labusová

Koncem roku 2025 americký básník a spisovatel James McCrae napsal – jak to nazvat – takovou existenciální báseň. Podle svých slov o ní příliš nepřemýšlel, ale sdílel ji na Instagramu a pak už jen nevěřícně sledoval, jak začala žít vlastním životem. Postupně doputovala k milionům lidí a byla přeložena do mnoha jazyků. Také v češtině už pluje digitálním éterem: Instrukce před návštěvou země V případě, že se probudíte a zjistíte, že je vaše duše oddělena od Zdroje a vtělena do hmotné formy, nepanikařte. Váš stav je pouze dočasný. Byli jste vybráni pro příležitost lidské inkarnace. Tato 3D simulace je navržena tak, aby narušila jednotvárnost věčnosti tím, že vám poskytne plně pohlcující zážitek v podobě jedinečné identity ega. Vaše tělo vám bude sloužit jako fyzický avatar, zatímco se budete pohybovat v hutné a dramatické realitě. Čeká vás mnoho rozptýlení, která způsobí, že zapomenete na svou pravou podstatu a původ. Zažijete celou škálu emocí, od radosti pře...

„I uvěřil Abram Hospodinu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ (Genesis 15,6) Vybavuji si, jak mě v raných fázích mé duchovní cesty tato věta a příběh, který se za ní skrývá, fascinovaly: „Odejdi ze své země… do země, kterou ti ukážu.“ Vydat se na takovou cestu bez udaného konkrétního cíle pro Abrama, jemuž se z vnějšího pohledu vůbec nedařilo špatně, v praxi znamenalo totální ztrátu všech jistot. V tehdejším dobovém kontextu byly identita i bezpečí silně vázány na vlastní klan a půdu. A přesto. Abram, kterému bylo tehdy už 75 let, prodal nemovitý majetek a poručil sbalit stany. Vzal svou manželku, synovce i služebnictvo a vyrazili na cestu, která z pohledu sousedů v Cháranu musela vypadat jako totální bláznovství. Zahodit klidné a zajištěné stáří kvůli nějakému podivnému „vnitřnímu hlasu“??? Caroline Myss v této souvislosti používá pojem „organické Božství“ (Organic Divinity). Popisuje jím niterný spirituální navigační systém, který považuje za pevnou součást lidské podstaty. Božs...

"Pláně poznání nelze najít hledáním. Avšak jen ti, kdo hledají, na nich mohou spočinout." (Z moudrosti inckých šamanů) Mnohé tradice připomínají tenhle paradox. Duchovní hledání je jako palivo, které musí shořet, aby světlo pravého uvědomění mohlo zazářit. Proč je tomu tak? Protože „hledání“ v běžném slova smyslu vždy nějak vychází z našich lidských představ. Tím se ale od skutečné podstaty bytí vzdalujeme a oddělujeme hledajícího od hledaného. Naše úsilí vytváří napětí. Přílišná snaha a intelektuální chtění jsou jako čeření hladiny, která ztrácí svou průzračnost. Proč tedy na pláních poznání mohou spočinout jen ti, kdo hledají? Protože hledání (studium posvátných textů, meditace, kontemplace, modlitby, rituály, sebezpytování /kdo jsem já?/ atd.) nás tříbí, vede k vytrvalosti a obrušuje. A také nás dříve či později vyčerpá, ba dovede na hranici našich možností, takže ve chvíli, kdy konečně vše (ode)vzdáme, může přijít onen moment spočinutí. Spočinutí je zásadní. Znamená zas...

Nabízím inspiraci od Diane Musho Hamilton, spisovatelky a učitelky Zenu. Více než 40 let se věnuje zenové meditaci (link na její web níže): Občas mne klienti žádají o radu ohledně svého složitého problému, který se usilovně snaží vyřešit. Očekávají, že navrhnu nějakou strategii nebo nabídnu jiný způsob uvažování. A možná jsou zklamáni mou odpovědí. Obvykle totiž řeknu: „Meditujte.“ Nemíním tím ale „Sedněte si a přemýšlejte ještě usilovněji.“ Míním přesný opak. „Sedněte si a zkuste ten problém pustit z hlavy. Vraťte se k dechu. Vraťte se k tělu. Nesnažte se odpověď vykonstruovat. Prostě praktikujte.“ Za ty roky jsem si všimla něčeho zvláštního. Když se přestanu snažit problém vyřešit, často ho po čase začnu vidět jasněji. Není to tak, že by meditace přinášela nové informace. Spíše se něco začne usazovat. Naléhavost polevuje. Mysl je méně přeplněná. Začínám si v dané situaci všímat aspektů, které byly předtím skryty za mou vlastní naléhavou snahou mít věci pod kontrolou. Současná neurově...

C. G. Jung patřil k prvním, kdo systematičtěji zkoumali úrovně lidského vědomí v rámci vývoje toho, jak člověk vnímá sebe sama a svět kolem. Celý tento proces lze vidět jako příběh, kdy se z hlubin nevědomí postupně vynořuje „já“ (malé já, ego) a „Já“ (Bytostné já / Self). Jung samozřejmě navázal na mnohé předchůdce, od Platóna po gnostiky, byl však nejspíš první, kdo ze střípků filozofie, alchymie, antropologie a v neposlední řadě ze své klinické praxe vytvořil představu ucelené cesty, kterou člověk hledající svou vědomou podstatu prochází během svého seberozvoje a své individuace. Navrhl tyto čtyři fáze: 1. úroveň: Percepce (Režim „Kamera“) Stačí pohlédnout na novorozence. Neexistuje dosud žádné „já“, které by o něčem přemýšlelo. Jako by běžela zapnutá kamera, ale nikdo se nedíval na displej – ten v ideálním případě u miminek a batolat hlídá a reguluje primární pečující osoba, resp. rodiče. Příklad: Když má miminko hlad, ono samo je tím hladem. Když pláče, je tím pláčem. Neexistuje ...

Existuje jistý druh úzkosti, který nereaguje na ujišťování. Děláte vše pro to, abyste ji zahnali: říkáte si, že jste v bezpečí, budujete si stabilní a spolehlivý život. Říkáte „ne“ častěji než „ano“, aniž byste si uvědomovali, že svůj život organizujete kolem vyhýbání se všemu. Ale cítíte to. Cítíte to neustále. Něco si pro vás jde; něco katastrofálního a nezvratného. Máte strach, že se zhroutíte, a víte, že se z toho už nevzpamatujete. A tak děláte všechno možné, abyste tomu zabránili: pevněji svíráte své děti; zůstáváte v napjatém střehu a raději nevycházíte ven. Jste ve stavu neustálého očekávání v naději, že vás to připraví na chvíli, kdy to konečně udeří. Váš život se zmenšuje. Vaše hrůza roste. V roce 1974 vyšel posmrtně článek psychoanalytika D. W. Winnicotta, který nabídl myšlenku na svou dobu radikální: to, čeho se nejvíc bojíte, už se stalo. Myslel to doslova. V určitém okamžiku raného života se stalo něco zdrcujícího. Byli jste opuštěni, odmítnuti, zklamáni. Ať už to bylo co...

O „velkofilmu letošního roku“ jsem zaznamenala víc kritiky než ocenění: příliš dlouhé, příliš syrové, příliš depresivní, podivně herecky obsazené, pro běžného diváka těžko stravitelné, příliš psychologizující… Tento Odysseus prý víc než neporazitelného antického hrdinu připomíná těžce traumatizovaného válečného veterána (někteří kritici užili dokonce termínu „post-trojský PTSD“). No a proč ne? Nemůže nám být takový hlubinně-terapeutický pohled v současnosti užitečnější než obvyklá hollywoodská show bez špetky přesahu? Odysseova cesta z Tróje na Ithaku je koneckonců jeden z nejstarších příkladů „Cesty hrdiny“, kterou už před bezmála sto lety podrobně zkoumal Joseph Campbell a shledal, že má univerzální průběh v individuačních příbězích mužů napříč všemi dobami a kulturami. Že nejde o lineární proces a že se týká i žen, sám Campbell neviděl, ale byl doplněn později. Hrdin(k)a musí opustit domov, projít sérií více nebo méně drsných zkoušek a po získání rozhodujícího vědění, vědomí a niter...